Ztracené dekády: jak válčit s investičním strachem?
Pokud dlouhodobé investování myslíte vážně, určitě vás už strach ze ztracených dekád na kapitálových trzích postihnul. Akcie dlouhé roky nerostou, indexy jdou do strany, nebo růsty stíhají pády, takže po deseti, dvaceti letech zůstanete s investicí “na svém” a nebo ještě ztratíte. A toto se stane přesně v okamžiku, kdy chcete portfolio začít spotřebovávat a odejít do důchodu. Jak už to ale bývá s každým strachem, nejlépe je postavit se mu přímo a zhmotnit si skutečná rizika. Často pak zjistíme, že strach byl zbytečný a jen nás brzdil. Pojďme se o to pokusit dnes na dlouhé historii akciových trhů.
Článek si můžete přečíst i ve zkrácené verzi publikované v Hospodářských novinách (otevřený link).
Když okolo roku 2011, v těžkých krizových časech, zaplnila světová média očekávání další ztracené dekády pro globální, americkou, ale i českou ekonomiku a kapitálové trhy, mnohým se tajil dech.
Jenže věci se nakonec měly stát jinak a globální i české HDP vesele rostlo a do roku 2021 nabobtnalo podobně jako za dekádu předcházející. Index firem pražské burzy se zhodnotil včetně dividend víc než dvakrát, americké akciové trhy pak téměř pětkrát a světové akcie jim dýchaly na záda. Krátce řečeno investorskou hantýrkou: zlatá tučná léta desátá.
Jakkoli jako investoři můžeme souhlasit s tvrzením vlivného amerického ekonoma E. Solomona, že “jediná funkce ekonomických predikcí je, aby astrologie vypadala hodnověrně”, situaci nám to neulehčuje. Naopak: nevědět, kdy dekáda bez tržních výnosů přijde, je ještě horší a možná právě proto jde o tak častý strašák dlouhodobých investorů.
Zkusme se mu ale postavit vybaveni historickými fakty. A to bez horoskopů.
Obsah
Nemilosrdný obrázek Ve Vatě
Ztracené dekády a obava z nich mají i svou podstatnou světlou stránku. Tím, že nás zneklidňují, nás investory nutí k přemýšlení, neustálé vnitřní revizi a kritice našeho investičního přístupu. Proto jsem rád, když investoři dostávají prostor v médiích a ukazují svoji strategii, jak se s fenoménem vypořádat. Jejím kritickým zhodnocením se pak všichni cvičíme v investičním řemesle.
Nedávno jsme se se ztracenými dekádami setkali například Ve Vatě, kde investor Martin Müller ukazoval dvě investičně “ztracená” historická období na indexu S&P 500 (inflačně neočištěném a bez započtení dividend). Závěr vyzníval v neprospěch standardního “pasivního” přístupu kup a drž a otevíral otázku vhodnosti exotičtějších strategií (jako časování trhu na základě sezónních variací) nebo přímo tradingu, a to na modelové situaci investora ve věku kolem padesátky, který už má do důchodu blízko a taková nadcházející ztracená dekáda by mohla jeho důchodové plány silně zasáhnout.
Téma Martinova příspěvku mě zaujalo a přimělo problématiku trošku prohloubit a podívat se na ní z více stran. Možná totiž nakonec nebude ten trading a exotika pro obranu proti ztraceným dekádám ani potřeba. A jak víme, čím jednodušší je naše investování, tím pravděpodobněji dosáhneme očekávaného cíle.
Skutečnější, ještě nemilosrdnější obrázek
Nejprve, Martin má pravdu v tom, že ztracené dekády v historii akciových trhů skutečně existovaly, a nepopírejme, že vypadaly hrozivě. My si to budeme ilustrovat na americkém akciovém trhu, který má dlouhou historii a pro nějž prof. R. J. Shiller z Yale University připravil kompozitní index sahající až do konce předminulého století. Na grafice níže vidíme jeho verzi se započtením a reinvesticí vyplácených dividend a po očištění o americkou inflaci. Jeho hodnota tedy představuje skutečný reálný růst hypotetické jednorázové investice do koše akcií největších amerických firem a je popisuje studovanou situaci lépe.
Od roku 1871 můžeme pozorovat čtyři delší období, během kterých takový dlouhodobý investor získal jen mizerné výnosy: první dvě spojené s burzovními panikami a světovými válkami, další dvě pak často uváděná 70. léta americké stagflace (stagnace ekonomiky doprovázené vysokou inflací) a počátek nového milénia po splasknutí dotcom bubliny, následované velkou recesí. Nejdelší horizonty, během kterých náš hypotetický investor stále ještě své investice reálně nezhodnotil (tedy investicí sotva porazil inflaci), jsou v grafice vyznačeny pruhy a průměrně dosahovaly délky téměř 18 (!) let.
Takový obrázek dokáže znejistit i zkušeného dlouhodobého investora. Vždyť ono to na první pohled vypadá, že akciové trhy skoro polovinu historie jen stagnovaly, šly tak nějak do strany. Co když něco podobného opravdu přijde deset, dvacet let před očekávaným odchodem do důchodu? Není ona ta konvenční strategie kup a drž nakonec tváří v tvář této realitě docela nezodpovědná? Konec konců, jak naznačuje investor Martin Ve Vatě?
Začněme tím, že se nezastavíme v půli cesty a tento vývoj ještě pořádně zanalyzujeme. Prezentovaná grafika toho totiž má v sobě obsaženo daleko víc a může nás dokonce naučit, jak ztraceným dekádám efektivně čelit. Neexoticky, jednoduše a v souladu s osvědčenými principy. Předvybral jsem pro vás tři jednoduché metody.
Metoda první: nedělat vůbec nic
Nejprve je si třeba uvědomit, že skutečně ztracené dekády potkaly dlouhodobé investory historicky jen velmi zřídka. Ač to tak při pohledu na úvodní graf vůbec nevypadá. Vezměme si 10letý investiční horizont, zřejmě ten nejkratší, jaký se dá pro držení akcií doporučit, a otestujme hypotetickou jednorázovou investici na jednu dekádu započatou v každý měsíc akciové historie. Jak ukazuje graf a také tabulka níže, pouze asi 3% případů skončila po 10 letech v nominální ztrátě (bez započtení inflace). A pouze v desetině případů se nepodařilo akciovou investicí inflaci porazit. 90% případů vyneslo investorům víc než požrala inflace, většině z nich výrazně více. Připomeňme si, že samotný cíl poražení inflace není něco úplně samozřejmého, jak nás poučily poslední covidové roky.
Trochu překvapivá ojedinělost výskytu těchto “ztracených” investic vychází z toho, že investor se musel strefit přímo do počátku ztracené dekády nebo do několika málo dalších okamžiků. Výsledkem jsou velmi úzká “okna smůly” (v grafice označená pruhy), trvající většinou několik málo let. Vezmeme-li do úvahy, že většina z nás, investorů, neinvestuje jednorázově jednou za život, ale alespoň trochu průběžně (nebo nejlépe dollar-cost-averaging za použití průběžného příjmu), velmi pravděpodobně okno smůly zasáhne, když už, tak jen menší část jeho investic. Proto možná většina z čtenářů dojde k závěru, že problém v zásadě neexistuje a není třeba dělat žádná opatření.
Metoda druhá: čekat trochu déle
Situace popisovaná výše je ve své podstatě poměrně extrémní, protože 10letý akciový investiční horizont není úplně na jedničku s hvězdičkou. Naopak jeho prodloužení alespoň o pět let dokáže divy: v historii amerických akciových trhů se při 15letém investování nikdy nestalo, že by investor přišel nominálně o peníze, a nešťastných případů, kdy investice nepokryla alespoň inflaci, ubylo více než dvakrát. Při 20letém horizontu už inflaci výnosově pokryl i ten nejméně šťastný případ. Včetně všech i těch nejhorších ekonomických krizí, válek a bublin, při nejhorším možném načasování.
Grafika nám ale mezi řádky ukazuje ještě něco: čím delší horizont jsme zvolili, tím pravděpodobněji jsme dosáhli průměrných výnosů (na amerických akciových trzích asi 7% ročně nad inflaci). Rozptyl výnosů se na sloupcových grafech krásně smrskává k této střední hodnotě, což je okamžik, kdy srdce matematiků jistě plesá, protože jde o (téměř) ukázkový příklad zákonu velkých čísel, respektive jeho geometrickou variantu 😉
Na této metodě je příjemné také to, že k prodloužení investičního horizontu se můžeme rozhodnout v průběhu investování. Když se prostě trhům intenzivně nedaří a my si to můžeme dovolit, může být dobrý nápad na nich kapitál ještě pár let nechat. V investiční hantýrce: vysedět to.
Metoda třetí: diverzifikovat
Naše uvažované případy jsou nicméně stále příliš negativní a nerealistické. Ve skutečnosti není tolik investorů, kteří by měli veškerý svůj investiční majetek v jediné třídě aktiv, jako jsou americké akcie. Obvykle tvoříme portfolia rozkročená mezi různé segmenty ekonomiky i geografické oblasti, zahrnujeme dluhopisy, ale také třeba nemovitosti. Někdo tam zařazuje i svou rezidenční nemovitost.
Pomocí jen malé diverzifikace šlo v historii i s krátkým 10letým horizontem negativní scénáře velmi dobře potlačit. Jak ukazuje tabulka níže, od roku 1975 (od kdy jsou data k dispozici) až do současnosti dokázalo výrazně srazit riziko nominální i reálné ztráty jednoduché zařazení světových, ideálně hodnotových, akcií. Dále dodatečným přidáním dluhopisů v poměru 50:50, případně ještě zařazením nemovitostí pomocí REIT akcií, jsme mohli v tomto historickém období prakticky vyrušit jakoukoli šanci na ztrátu kapitálu i po započtení inflace. Připomeňme, že i tato aktiva jsou uvažována vč. reinvestice dividend a kupónů a opravena o americkou inflaci a jejich vývoj v čase najdete v Bonusech pod článkem (stejně jako ukázku klouzavých 10, 15 a 20letých výnosů na amerických akciích od roku 1975).
Podobně jako u prodlužování investičního horizontu, i diverzifikace často přináší do portfolia ochranu před extrémy: před velkou smůlou, ale i velkým štěstím na celkové výnosy. Tímto “očesáním” černých i bílých labutí se opět navracíme k průměru – v tomto případě ale k průměru očekávaných hodnot výnosů všech tříd aktiv, které jsme nakombinovali. Zařazením dluhopisů tedy platíme za tuto ochranu menším celkovým ziskem portfolia, jak hezky dokládá tabulka výše, kde široce diverzifikované portfolio mělo sice nulovou šanci na špatný výsledek, ale zároveň bylo trochu méně pravděpodobné dosáhnout velkorysého výnosu 5% ročně nad inflaci než u amerických akcií.
Zažít ztracenou dekádu se jen tak nepodaří
Samozřejmě, jednou ta ztracená dekáda tržních nevýnosů přijde: může začít tento rok stejně jako za 15 let. Podstatné ale je, že historie ukazuje, že ani ty nejhorší tržní období nedokázaly v naprosté většině zodpovědných investičních portfoliích napáchat tragické škody a nepokrýt alespoň inflaci. Pomocí diverzifikace, jen mírného prodloužení investičního horizontu a průběžného investováním šlo jejich efekt potlačit na zanedbatelné minimum a zahnat je do podobně nepravděpodobných koutů životních náhod jako jsou fatální autonehody (bohužel okolo 0.5% během vašeho života v ČR).
Zažít skutečně investičně ztracenou dekádu se tak portfoliím dlouhodobých kapitálových investorů nejspíš jen tak nepodaří.
A to i těm s horšími horoskopy.
Bonusy
Bonusové materiály, které se do článku nevešly:
Děkuji za super článek.
Není zač, Jirko.
Ahoj Skejwe, skvělý článek, muselo to dát slušnou práci. Super, že zaznělo v článku, že pokud dělá investor pravidelné DCA a není těsně před důchodem, ztracenou dekádu po 10 a více letech ani nepozná 👍
Díky! Hele, já jsem zvyklý, že rozumný věci dají práci 🙂 Pocitově a selským rozumem jsem to, co říkáš, taky vždy cítil, ale vždycky se cítím líp, když je na to nějaká analýza.
Ahoj,
pořád všude tvrdím, že tvé články jsou absolutní českou špičkou, díky za ně.
Na druhou stranu mám, jako letitý FIRE investor, který je někde v okolí dosažení před více než desetiletím nastavených cílů, čím dál větší problém s backtestovanim na “převážně amerických” datech s výhledem na “převážně americký” akciovy trh. Když je člověk FIRE tak jej to vlastně (minimálně mentálně) ovlivňuje daleko více než když je v té akumulační fázi. Aneb minulé výnosy nejsou zárukou budoucích výnosů.
Taky ale nemám žádný lepší přístup, nemám žádná lepší data a tento přístup může ještě desítky nebo třeba i stovky let fungovat – dokud se nezmění světová “hegemonie”. Takže se jedná spíše o filozofickou a spekulativní otázku.
Částečně to může kompenzovat zaměření na svět, ale zároveň tam ta data už nevyznívají tak jednoznačně (viz i tvoje tabulky). Můžeme spekulovat o tom, že efektivita světových akciových trhů se s časem zvyšuje i v zemích, které jsou postavené na jiných principech než trhy v USA a tak to bude platit i tak. Ale pořád je to spekulace a ne data.
Takže kdyby tě k tomu napadlo něco jak to podpořit či vyvrátit mohlo by to být zajímavé cvičení.
Tohle je hodně dobrý point. A taky by mě zajímala odpověď. Nikdy jsem neměl rád, když někdo prezentoval S&P 500 jako všelék. Na druhou stranu ale u těch celosvětových indexů na mě nedělají dobrý dojem ony (vypovídající hodnotou limitované) backtesty. International Developed ex-US Market zaostával za US trhem za posl. 40 let asi o 3,8 % p.a. a ještě s vyšší volatilitou. O dlouhodobém diverzifikačním přínosu těchto trhů mám opravdu velkou pochybnost. I kdyby se třeba Francouzský akciový trh za následujících 10 let ztrojnásobil, váha v global indexu je příliš malá a neudělá to moc patrný rozdíl v celkové výkonnosti. Tzn. určitě se sem tam najdou trhy, které překonají výrazně US, ale ppst, že člověk trefí ten daný trh je nízká a v MSCI World mixu je jejich váha malá. Takže, aby to překonalo US je jediná šance, že se bude “globálně” dařit Ex-US a na to už bych zas vybíral raději jiná aktiva (pro diverzifikaci a nekorelaci) nebo bych cílil na nějaká faktorová ETF. Dál taky US je jedna z mála zemí, kde je akciový trh v podstatě součást národní identity a kde i centrální bankéři pravděpodobně koukají, aby investory nevylekali. US akciový trh má na domácím poli velký marketing (řekněte mi kolikrát se v evropských televizích diskutuje o výkonu EuroStoxx indexů, apod.). Navíc US firmy mají globální dosah.
Ahoj Tomáši a Vojto,
tak trochu jsem čekal, jestli někdo s tímhle výborným dotazem přijde 🙂 Věc se má tak, že v článku je asi 10% toho, co jsem zanalyzoval. Díval jsem se na to totiž stejně jako vy a chtěl přinést analýzu ne na SP500, ale světovém nebo EU indexu. Jenže problém je historie. Nedávalo mi smysl analyzovat ztracené dekády na datech od roku 1970 (dostupné indexy od MSCI, které jsou total return), když by to reálně pokrylo jen poslední ze 4 dlouhých “ztracených” období. Po týdnech analýz jsem se tedy pokorně vrátil k SP500 s obří historií.
Nicméně, svět a svět value (2. tabulka) nevychází nijak špatně — srovnejte první tři sloupce. Svět jako diverzifikovanější měl menší pravděpodobnosti ztracených dekád, ale také menší šanci na vyšší výnos. Můžu vám sem naházet grafy k indexům MSCI, které si řeknete, ale rozdíl v těch širokých indexech nějak extrémní není (národní indexy jsou samozřejmě jiná písnička). Ty globální závěry platí i tam. Až se vrátím do ČR, můžu hodit nějaký update sem do komentářů nebo na Twitter, jestli chcete.
Taky se připojuji s gratulací, umím si docela dobře představit, kolik to muselo dát práce. Vyplývají mi z toho následující věci:
1) Nedělat nic – v tom jsem fakt dobrej, to trénuju v práci, budu to ještě ladit k dokonalosti
2) Čekat o trochu déle – to je samozřejmě validní postřeh. Pokud třeba investuju na důchod, nemusím přece ty peníze vyndat z burzy hned první den, že.
3) Diverzifikace – asi ano. Já mám pár procent v REITs, spíš kvůli dividendě než kvůli diverzifikaci, ale co už. Každopádně, už jsem vyrostl z “tradingového” období. Sedím a koukám (jak to roste) 😉
Díky, přesně tak – tyhle závěry si z toho dělám taky.
Já se na to dívám tak, že investuju postupně třeba 15 let a tak rozložím riziko v podobě špatné trefy do času nákupu.
A když pak zas postupně po malých částkách vybírám, tak si pro prodej jakoby vybírám ty akcie, které teď můžu prodat s maximálním ziskem. Takže po 15 letech investování prodám akcie, které jsem nakoupil před 5 lety, protože to byl zrovna pád trhu.
Máš pravdu, ředění při nákupu i prodeji (DCA při průběžné) je dobrá strategie na ochranu před těmito efekty 🙂
Díky, opět skvělý článek! Plánujete někdy článek na téma investování do REITS?
Díky! Zajímaly by tě REITs? Můžeme to zkusit… Teď ale chystám článek na efekt poplatků. Tak snad brzy. Kdyžtak mi to připomeň, já pořád něco zapomínám 🙂
Perfektní shrnutí, jo podobné analýzy už jsem viděl za ty roky spíš v zahraničních zdrojích, ale tohle je super , hned to forwarduju synátorům, kteří jsou na začátku investičního cyklu a stálo mě to dost úsilí je přesvědčit aby začali od 1. výplaty, ale sám jako FIREd předdůchodce se trochu bojím že ta pravděpodobnost lost decade se nějak zvyšuje 🙂 , ale nějak se s tím budu muset popasovat . Ať se Vám daří.
Díky a přeposlání nejmladší generaci mě obzvlášť těší! Konec konců, proto to všechno dělám 🙂 Ať se daří i vám.
Ahoj Skejwi,
slyšel jsem zmíněný díl podcastu a přiznávám – opravdu mě trochu odradil od myšlenky pasivního akciového investování.
Ještě, že jsem narazil na tvůj skvělý článek! Moc Ti děkuju za “obrácení na pravou investiční víru”!
Díky, František
Jasně, měj mysl otevřenou a názory važ jejich prokazatelnou věrohodností 😉 Alespoň tak to dělám já. Jinak se v té záplavě myšlenek člověk nikdy nevyzná.
Díky za článek!
Jen bych dodal, že investiční ztracené dekády jsou ničím ve srovnání s životními ztracenými dekádámi:)
No právě… 🙂 Díky!
Díky za skvělý článek. Jen tam vidím jeden problém. V podstatě říká, jaká byla pravděpodobnost problému pokud jsem si zvolil náhodně začátek spoření. Ale my si nevolíme začátek náhodně.
První obrázek se taky dá interpretovat tak, že se pravidelně střídá období růstu a stagnace. Dvacet let nahoru, dvacet rovně. My ale dnes máme za sebou těch “dvacet nahoru” a pokud bych chtěl ten obrázek extrapolovat, očekávám “dvacet rovně”.
Pokud to vysedím, není problém. Ono to zase poroste, ale pokud mám jen 10 let, tak bych spíše očekával nžší než průměrné zhodnocení. Je poměrně velká šance, že během několika následujcích let to půjde “rovne”.
Dík. Jasně, rozumím tvému pointu. Pokud čekáš, že stagnace může být pravděpodobnější, je to o důvod víc, proč se snažit minimalizovat pravděpodobnost negativního dopadu takového období na tvé PF. Třeba pomocí triků v článku: DCA + čekat déle, nebo široce diverzifikovat mezi aktiva, která se historicky chovala jinak než hlavní třída tvých aktiv. Moc jiné možnosti totiž nemáme.
Pingback: Komentář k finančním trhům – září 2024 – Michala Janatová