Teorie relativity peněz
Správné a včasné investování zní jako jedno z těch velmi podstatných strategických životních rozhodnutí. Složené úročení dokáže proměnit i menší vklady do poměrně rozsáhlého kapitálu výměnou za tu nejbanálnější věc, kterou máme všichni – čas. Good deal for everyone! Co se ale stane, když se nad investičním časem zamyslíme z trochu širší perspektivy? Čas totiž může být i zabiják našeho investičního snažení.
Obsah
Myšlení bolí
S oblibou říkám – k jisté nelibosti studentů –, že myšlení bolí, neboli
Dolet cogitare.
SCEIVINUS, AD MMXX
“Skutečné” myšlení je mentálně nepohodlné a vyčerpává. “Pokud to nebolí, není to myšlení, ale snění”. Nic proti snění, to je taky užitečné, ale nezaměňujme to za myšlení. 🙂
Někdy se snění maskuje jako myšlení. Sníme, když obědváme a něco nás napadne nebo když jdeme městem a přemýšlíme nad tím, jestli koupit ten index, když všechno padá. Sníme, když posloucháme podcast nebo čteme článek na blogu. Při snění myšlenky pochopíme a dost často se závěry souhlasíme (“ježiš, to je super, stačí odkládat 60% příjmů a budu FI!”), nebo je naopak kategoricky odmítáme (“omg, to je debil, dyť vůbec neřeší, že XX je přece jen YY!”). Snění je nenáročné a vytváří emoce už v průběhu procesu.
Naproti tomu myšlení je vysilující, namáhavé, soustředěné a sprcha endorfinů přichází až na konci 🙂 Je to jako posilování vs. procházka. S myšlením člověk dokáže stanoviska převrátit naruby a skoro nikdy nepřijme věci tak, jak jsou. Výsledkem je nový, koherentní, individuální postoj, se kterým se člověk ocitá tak trochu sám a musí ho znovu a znovu obhajovat. Je to taky ten okamžik, kdy věci skutečně dostáváme pod kontrolu.
Protože je myšlení náročnější než snění, je mnohem vzácnější. Obě formy přemítání nad investicemi a financemi můžou být užitečné. Ale také svým osobitým způsobem nebezpečné. Při snění člověk dělá tak trochu slepě to, co mu řekne Vávra v podcastu (čímž neříkám, že jsou to blbosti), při přemýšlení může dojít k tomu, že to, co upřímně dělal doteď, vlastně smysl nedává. A nebo dává, ale jiný.
Mentální sféry
Pojďme si takovou buřičskou myšlenku vyzkoušet každý sám na mentální potravě, kterou se v tomto článku pokusím ukuchtit. Jenom připomínám, že samotná fakta a závěry v odstavcích níže nejsou tím, o co nám jde. Cílem je, abychom s potravou do sebe dostali malého mentálního parazita, který nás bude hlodat zevnitř, a my mentálním soubojem s ním mentálně dospěli do dalšího fáze mentální existence a ozářeni novým mentálním světlem svého mentálního vědění přešli do sféry… teda mentální sféry… Tak takhle mentálně jsem to říct nechtěl, ale chápete mě, ne? 😀
Tenhle článek nese riziko, které mi dlouho bránilo ho sepsat. Riziko metafyzických, plochých blábolů. Byla by to škoda, protože to jádro je poměrně závažné.
Ve skutečnosti mi připadá, že relativita peněz, o které se zmíním, je důležitější téma, než všechny mé dosavadní články o investování a FIRU. A čím déle investuju (a čím větší portfolio je), tím víc mi to vrtá hlavou. Ale měli jsme to před sebou celou tu dobu…
Takže bez dalších mentálních sfér, pojďme rovnou ke stolu.
Časová relativita peněz
Že peníze mění svou hodnotu v čase, si po inflačním půlroce uvědomuje asi každý. Pokud se navíc ve světě financí už alespoň jednou nohou pohybujete, je vám jasné, že peníze, které dostanete až za rok, mají menší hodnotu, než ty, které dostanete dnes – kvůli ušlému úroku nebo výnosu. Všechny ty diskontované budoucí toky, které slýcháme od ekonomů, jsou jen matematickou opravou právě o tento efekt.
Ale to je jen jeden dílek skládačky. Inflace i diskontování mluví o tom, jak čas působí na absolutní množství peněz. Ale i takhle opravené peníze jsou hodně časově relativní.
Vezměme si třeba takových 5 tisíc Kč. Kluk v 15 letech je nadšený, koupí si boty. Efekt pětitisícovky na zaměstnance okolo třicítky je asi skoro banální, kdežto důchodce v tom vidí měsíc léků zadarmo. Ok, nic objevného. Co třeba milion Kč. Teenager je exhaltovaný a v šoku, vymýšlí, co s tím, a vlastně moc neví. Třicátník se usměje a udělá mimořádnou splátku 8 milionové hypotéky, důchodce vidí úplnou sociální jistotu do konce svých dnů. Co 20 milionů? Teenagerovi to likviduje dospívání, třicátníkovi to mění život a důchodci je to k ničemu.
Význam peněz, jejich skutečná využitelnost, se určitě s věkem vyvíjí. Stejně jako bychom nikdy neporovnávali absolutní množství dolarů vydělaných za rok práce v ČR vs. USA – dokud se to nenanormuje na náklady –, stejně i tak nedává smysl přemýšlet o inflačně očištěných korunách bez zohlednění, v jaké životní fázi budou uplatňované.
Skoro to vypadá, že bychom majetek neměli vyjadřovat v Kč, ale v korunách přenásobených nějakým faktorem, který tuto časovou změnu vyjádří. A říkat tomu třeba čoKč = časově opravená Kč. A s touhle nevyžádanou definicí bych určitě vyhrál středoškolskou ekonomickou olympiádu: \text{čoKč} = \xi (t) \text{Kč}, kde \xi(t) představuje užitečnost peněz ve věku t.
Klasické poučky, které známe ze světa investování, se po vyjádření v čoKč můžou silně změnit. Vezměme třeba klasický příklad: týpek v 28 letech začne vydělávat a rozjasní se mu, začne budovat PF 4.000 Kč měsíčními vklady, pak od 38 let dokonce 8.000 Kč. Typický vývoj PF všichni známe, tak jenom připomeneme:
Na konci života má PF hodnotu skoro 8× větší než souhrn vkladů. Wow efekt se dostavuje většinou při zmínce, že zatímco úspory jsou 3.3 MKč, PF má hodnotu 25.6 MKč. Dosáhnout průměrně 5% ročně nad inflaci není přitom žádná magie, ale statistická realita. Při vyšších (spíš nepravděpodobných) zhodnoceních, např. 7% nebo dokonce 9% ročně nad inflaci, by výsledná suma byla exponenciálně větší, tedy nějakých 62 či 157 MKč.
ξ [čti xí]
Ok, z toho se točí hlava. Ale co když vložíme do hry náš faktor \xi(t)? Jak má vypadat? Netuším. Každý to má jinak a nikdo to neví dopředu. Ale pohrajme si s tím. Co třeba takhle? Ta červená křivka. V maximu má 100% užitečnost, v minimech na okrajích 0%. Dává to smysl?
Využitelnost peněz do 20 let beru jako velmi malou. Typický mladý člověk neřeší prachy, rozhodně ne velké prachy. Beru to podle sebe. Řešil jsem školu, ideje, vztah, sebeprosazení, … generace majetku mě nezajímala. Do třicítky zájem začne růst a pak tak do čtyřicítky má nejvíc fyzických i mentálních sil s prachama něco smysluplného dělat. Po 40 začne schopnost (vy)užít si je pomalu ale vytrvale klesat. Z mého okolí vím, že po 50 už to tak nejde, na kdysi velké plány není síla a chuť, člověk se nechce trmácet po celém světě, nechce si dělat pilotní průkaz ani zakládat dravé podnikání. Po 60 chce klid a zahrádku.
Jasný, všechno je jen hra na průměrného člověka a jenom hrubý nástřel. Samozřejmě ani v důchodu není využitelnost nulová. Ale je zanedbatelná oproti mládí. Funkce \xi je ve skutečnosti složitá, v důchodu potřebujeme peníze, ale je otázka, jestli nezbytně víc než tolik, kolik si našetříme i bez investování (suma vkladů). Tvrdím, že Vávrových 20 MKč do důchodu není nesmysl kvůli tomu, že to nejde vydělat, ale kvůli tomu, že mít po sedmdesátce našich vyinvestovaných 27 milionů, nebo ušetřených 3.5 milionu na účtu kvalitu důchodu vůbec nezmění. Vidím to na svých prarodičích, konec konců \xi začínám vidět i na rodičích, vidím to na starších kamarádech, na svých studentech, srovnávám s lidmi v mém věku. Ona \xi ne nepodobná té nakreslené výše je prostě realita a pokud se upřímně podíváte do hloubek mentální sféry svého vědomí (až po krajní meze), uvidíte to tam taky 😀
Portfolio vyjadřujte v čoCZK!
Ať už vám přijde ta nebo ona podoba \xi realističtější, asi bude mít vždy velmi nízké hodnoty na počátku a konci života a nějaké maximum ve středních letech. A využitelné portfolio pak dostaneme prostým vynásobením grafu PF na prvním obrázku a \xi. Jak bude vypadat vývoj takového investičního PF vyjádřeného v čoKč ve srovnání s vklady?
A znovu zjišťujeme, že obrázek řekne (a emocionálně se propíše) víc, než tisíc slov. Využitelné PF v čoKč se od prosté sumy vkladů v čoKč liší jen málo, asi jen o půlku. Samozřejmě, těm křivkám za mák nevěřte. Průběh \xi jsem si úplně vycucal z prstu. Jde jen o nákres, který ilustruje poměrně závažný fakt. Jen si to představte: studujete a řešíte, jak, kam a kdy investovat, podstupujete rizika, plánujete, vkládáte svůj čas a výsledkem celoživotního (!) úsilí je navýšení vašeho kapitálu v době jeho největší využitelnosti o cca polovinu. Žádné jistoty osminásobků, žádné částky, ze kterých si člověk úžasem sedá na zadek. Máte prostě “jen” o půlku víc. Jako dobrý. Ale famózní?
Co se to tedy v téhle úvaze vlastně děje? Jde to vyjádřit i bez křivek? Jasně. Investování je založeno na známém složeném úročení. To se, jak víme, projevuje až po delší době – na prvním obrázku vidíme, že to PF trvá asi 20 let, než se jeho křivka odpoutá od lineární křivky vkladů. Magie složeného úroku pak exploduje při dalších desítkách let a my investováním opravdu získáváme velkou přidanou hodnotu. Dá se říct, že za každé investiční zdvojnásobení už existujícího kapitálu platíme 7-10 lety čekání. S postupnými vklady ještě o dost déle. Investování potřebuje čas. Hodně.
Jenže čas je taky přesně to, co hraje proti nám, když jde o schopnost s penězi z PF něco dělat, užít si je nebo jim dodat nějaký smysl. S časem nás nejen opouští síly a aktivita, ale také nám zbývá kratší a kratší doba, po kterou na nás působí věci nebo to, co si za peníze pořídíte. Chcete si karavan pořizovat na posledních pár let života? Nebo změnit bydlení za lepší, až když už nebudete moct na nohy? Mnoho toho, co za peníze kdy směníme, má také šanci s časem růst, nebo ho doslova potřebuje. Je lepší začít psát knihy teď s malým rozpočtem a vstoupit ve známost, nebo až za 20 let s kapitálem na reklamu? Je lepší začít kvalitněji jíst teď, nebo za dvě dekády? Je mnoho za peníze směnitelných věcí, které mají potenciál v čase růst.
Čas naše investice multiplikuje, ale zároveň je dělá stále více bezvýznamné.
Děti a dědictví
Jasně, \xi nemá na konci života nulovou hodnotu, když ty peníze předáme další generaci. Ano, hodně lidí to říká. A i v naší rodině jsem tuhle představu zachytil. Je to ale opravdu tak? Nejsou “další generace” klam, trik, který na sebe používáme?
Prarodiče nedávno nechali přepsat majetek na rodiče. Ti na nic nečekali. Přesto z toho prarodiče udělali akt, ze kterého měli očividnou radost. Nikdo neměl to srdce jim ani zlehka naznačit, že je to jedno. Rodiče mají etablovanou svojí vlastní finanční rovnováhu, dědictví nepotřebují. “Měli si radši ty peníze užít.”
U nich samotných jsem ale zachytil tutéž myšlenku. “Aby na vás něco zbylo,” několikrát zopakovali, když jsme je nabádali peníze proměnit na včasnější důchod a cestování. A stejně tak ani my nemáme to srdce jim říct, že zdědění jejich majetku za 20 let náš život v nejmenším nezmění. Výchova, morální hodnoty, vzdělání a bezpodmínečná akceptace je to cenné dědictví – to jsme už ale dávno zdědili.
Možná je tenhle pocit nás, potomků, univerzálnější, než si myslíme. Jistě ne všichni, ale možná většina to prožívá stejně. Takže… ruku na srdce, na co jste mysleli, když jste v dlouhodobém horizontu plánovali svou investiční strategii? Figurovaly tam děti? 😇
Nabízí se tato disruptivní zkratka: Větší peníze v našem stáří jsou i vzhledem k dalším generacím relativně nevýznamné. Budou-li děti finančně edukované, budou investovat delší čas než my, díky expanzi ekonomik budou žít materiálně bohatší život a dědictví je nevytrhne. Pokud naopak vytrhne, pak žily ve výrazně jiných poměrech a dost možná nebudou dědictví umět smysluplně využít, rozhodně ne tak, jak investor zamýšlel. Další generace nepředstavují samospásný smysl pro akumulaci majetku do konce života. Funkce \xi ke konci života opravdu míří nekompromisně k nule, nebo banálním hodnotám, a může mít moc skutečně rozložit finanční smysl investičního majetku.
Do důchodu s 20 mega
Dívám se na svoje prarodiče a připadá mi, že umění žít je skoro jako nějaká “esoterní” – niterně skrytá a běžnou metodikou nepoznatelná – znalost, kterou člověk za život buď najde, nebo ne. Netuším, kde se hledá a co je k tomu potřeba. Kdybych to věděl, nebyla by esoterní 🙂 Ale jsem si jistý, že se nenachází v osmiciferném investičním účtu.
Za pravdu tomuhle pozorování dává i obdobná veřejnost: podle Cheung et al. (2015) nebo Hsieh (2011) korelace štěstí s velikostí majetku/příjmů je měřitelná a středně silná jenom ve věku 30-50 let, poté rapidně klesá a zůstává slabá. Při zohlednění důslednějších statistických metod je korelace i v období 30-50 let spíš slabá a málo významná. (Finta: pokud si chcete přečíst odborný článek, který je nepřístupný, vložte jeho DOI do scihubu – jsou tam přístupné snad všechny publikované články na světě – PUNK IS NOT DEAD!)
Další důvod, proč jsou peníze v důchodovém věku méně podstatné, než se nám investiční poradci nebo bývalí ředitelé bank snaží vsugerovat. Naopak, funkce \xi, tak jak jsem ji nakreslil, není navržená zcestně. Možná to i znamená, že bychom přes 60. rok života neměli přecházet s víc než pár inflačně opravenými miliony korun.
Možná je víc pravda přesný opak toho, co Vávra říká. Uff.
I tohle dělá myšlení…
(Závěr)^-1: možná antiteze na tenhle blog
Velká investiční lekce posledních let, která na mladé lidi z mediálního prostoru zaútočila, zní, že čas generuje peníze. A vyrábí o to víc peněz, čím déle je kapitál zainvestovaný. Jenže ten samý čas potenciál ukrytý v nich rozkládá. Jak se blíží konce našich dní, slibované (a to statisticky a matematicky velmi korektně) výnosy mají stále menší váhu. Paradox investování je v tom, že majetek exploduje, když je nám to už skoro jedno.
Podobné úvahy s časováním bohužel mohou platit také pro naše děti – v době jejich studií se ještě nestačily investice dostatečně zmultiplikovat, aby se výrazněji lišily od prostého spoření. Po delší době investování jsou sice peníze ready, ale děti jsou již zajištěné a definují si vlastní život a mají radost z vlastní soběstačnosti. Dědictví může mít redukovaný impakt na další generaci nebo má potenciál rodinné vztahy spíš zničit.
Hrozí tak, že ona velká investiční lekce je neúplná a nebo neobratně interpretovaná. Vypadá to, že mnohem větší impakt, měřeno v čoKč, mají příjmy, kontrola výdajů a smysluplnost alokace peněz. “Get rich slowly” od Vojty Žižky je jako ok investiční přístup but what if “slowly” means that it barely matters?
A co zkusit “Get rich timely”? Ale ne loterií nebo přehnaným investičním riskem, ale přehodnocením vztahu k penězům, jejich útratě, navýšením příjmů a především rozvojem toho, co nám umožní hodnotu v penězích obsaženou včas hmatatelně realizovat.
Možná má celé to investování dramaticky menší relevanci, než se nám ty internety a i tenhle blog snaží podsunout. Možná jenom autoři upřímně řešili problém, jak maximalizovat finanční potenciál investora. Maximalizovat Kč. A to říkají správně a fundovaně. Ale možná si jenom neuvědomili, že součástí otázky je i \xi a že smysluplné PF se měří v čoKč. Možná jsme \xi z celé záležitosti vyřadili i my sami investoři.
Možná je tak \xi důležitější než lecjaké procento zhodnocení nebo velikost poplatku. Možná je dokonce starost o kvalitu \xi a snaha ho optimalizovat o dost podstatnější než celý rozdíl mezi investováním a spořením.
Možná… a možná ne.
Budeme se muset nad tou teorií relativity peněz ještě zamyslet.
A nebo radši zasnít.
Super článek. Rozhodně se nad tím budu muset zamyslet.
Dík 😉
Skvělá úvaha, díky! Myslím, že je důležité vědět, co vlastně chci a kolik znamená “mít dost”. Určit si to sám pro sebe a spočítat, ale není jednoduché.
Je mi 37, osobně jedu útraty:investice v poměru 1:1. V šedesáti je mi fakt dvacet míčů k ničemu. Carpe diem.
Přesně tak. A v době, kdy ti prachy k něčemu jsou, nepřinese výnos z investování moc velkou přidanou hodnotu. Ale riziko ano 😀
Samozřejmě je hezké jet na složené úročení a kdyby mi to někdo řekl ve dvaceti, asi bych život uzpůsobil jinak. Prozřel jsem tedy až po třicítce, ale lepší pozdě, než nikdy. Od té doby jsem dostal dluhy včetně hypo téměř na nulu, obecně snižuji co nejvíce měsíční náklady a zvyšuju co nejvíce příjmy. Následujících dvacet let vidím jako nejlepší období života, člověk neřeší existenční věci, užívá si dětí a pokud není debil, nemá dluhy. Navíc zdraví ještě drží, po padesátce to už bude vabank. Carpe diem a pokrýt náklady pasivem.
Super clanek! Jak psal kolega, taky se budu muset poradne zamyslet.
Mam pocit, ze u me vzdycky fungovalo “stejne uz ted mam vic, nez potrebuju/potrebujeme …”, ktere vsechny podobne uvahy pretaci vzhuru nohama.
Dík! Jsem rád, že to rezonuje. A takovýhle úvahy šlechtí 🙂
Dokonale shrnuto … kdysi jsem se rozhodl vydělávané peníze “prožít (ne prožrat), dokud na to mám energii a chuť, potom dokud děti budou stát o naší společnost, a do investic šlo max 10%. Zpětně hodnoceno jsme udělali dobře. Celou tu dobu ale trochu hlodal ten pocit “kdybych dal stranou víc, mohl jsem na stará kolena …”. No a loni jsem si v plné nahotě uvědomil co tak skvěle popisuješ výše a rozhodl se odejít do “důchodu” mnohem dříve a vše investované postupně propařit dokud to jde, na stará kolena už to bude k ničemu. Moc díky za sdílení, nějak se mi ulevilo že nad tím nedumám jen já 😉
To jsem rád, že jste udělali takováhle nezávislá rozhodnutí. Je to složitý balanc. Mám kamarády, co utrácí jako najatí, a nemyslím, že jim to dělá život lepší. Je to lpění na útratě. Ale přílišné spoření/investování je zase lpění na penězích. Existuje cesta mezi a kdo jí zmáknul, ten to všechno vyhrál 🙂
jen ať utrácí, naše P2P portfolio potřebuje lidi, co musí mít nejnovější iPhony 🙂
Mívám na ně podobný komentáře 😀
Skvělý článek a pojmenováni věcí, které mi na pozadí hlodají delší dobu. Připomnělo mi to i část z knihy The 4-Hour Workweek, kde autor píše o více “malých důchodech” během aktivního života místo čekání na penzi ve věku 60+.
Díky. Přesně tak, přijde mi, že se o tom, minimálně v českém prostředí, mluví málo na to, jak je to ve výsledku v životě podstatné.
Výborný příspěvek!
Zajímavé zamyšlení. Podobná situace rodičů a prarodičů jako u tebe bude u většiny současných třicátníků. Řekl bych ale, že je to hodně tím, v čem vyrůstali, a tím pádem mají to, že vlastně nic nepotřebují a nikam ani moc nechtějí tak nějak zakódované už z mládí. Rád bych věřil, že naše generace už bude jiná – možná trochu více jako třeba nizozemští důchodci, z nich velká část si důchod umí celkem užít třeba cestováním a nesedí jen doma u televize při “čekání na smrt”.. V části dědictví bije do očí jedna nezmíněná možnost. Předat majetek v době, kdy to děti potřebují nejvíc a my už moc ne.. Pokud předám podstatnou část svého portfolia které už je mi k ničemu dětem v jejich 25 letech (mých 55) můžou vynechat honbu za příjmy pro tvorbu portfolia a přejít rovnou do režimu “vydělat tolik, kolik utratím” a tím pádem mít třeba jen 1/2 úvazek a nebo dělat na volné noze a daleko víc si užívat život…
Určitě, to máš úplnou pravdu. Jenom je otázka, jestli předání takového množství peněz někomu v tomto věku nenadělá víc škody než užitku. Třeba mně osobně by se špatně utrácely peníze, které jsem si nevydělal. Je těžké jít “proti proudu”, když jsem si tohle privilegium nevydobyl sám, ale někdo mi ho dal. Já bych to třeba nedokázal.
Super článek, zajímavá úvaha! Je to vlastně takové upozornění na to, že celý život není jenom o tom, jaké číslo máme na účtu, ale o tom, jaký máme z peněz užitek. Tudíž pro někoho může mít investování smysl (třeba pro mě, vzhledem k tomu že nyní vydělávám víc než využiju a období největší využitelnosti mě čeká tak za 10 let). Pro někoho jiného má ale větší smysl si peníze nyní půjčit a i přestože bance musí nakonec splatit dvojnásob, tak je bude splácet až v době, kdy mu nebudou tolik chybět. 🙂
K těm dětem bych ale doplnila: ano, dávat dědictví v 70 někomu, komu je momentálně 40 (a často ještě spíš později) nemá smysl, když tomu člověku zrovna začíná užitek z peněz klesat. Ale šetřit (resp. investovat) pro další generace tak, aby se jim mohlo pomoct např. ve 20 nebo 25 k vlastnímu bydlení (nebo začátku podnikání a podobně) může právě celý tenhle závod o to, kdo si stihne peníze našetřit dřív než pro něj přestanou mít relevanci, naklonit lepším směrem. A to je mým cílem.
Díky za komentář. S tím spořením/šetřením pro děti to vidím stejně – ale pořád záleží, jestli rodič dokáže investovat pro děti dost dlouho. 20 let je už hranice, kdy se to láme. Ale 10 let a míň bych nazýval spíš spořením, efekt investování se skoro neprojeví. Ještě mě napadá jedna věc: snad i důležitější než peníze pro děti je výchova a směřování jejich návyků k finanční zralosti. Tak to třeba fungovalo u mě. Od rodičů jsem finančně dostával jen standardní podporu na VŠ, ale výchova mi dala základ k zodpovědnému vztahu k penězům. A díky tomu teď investuju a vlastně také mám co investovat 🙂
Uprimne, ja jsem se urcite zasnil. Posledni dobou (ani nedokazu rict jak dlouho) jsem mel jakesi tuseni, ze vetsi portfolio neni cesta ani cil. Moje vedomi to jaksi odkladalo podobne jako precteni tohoto clanku.
Mnou nekolikrat odkladany clanek je pritom dalsi bomba. Tohle jsem si potreboval precist.
Jeste to musim nekolikrat otocit v hlave, nez dospeju v uvahach dal, ale rad bych nasdilel maly zlomek toho, co pro me znamena portfolio. Trochu sireji mam tendenci se na tema divat z pohledu sirsiho financniho planu. V planu je nekolik polozek a krome snahy o financni nezavislost, jsou tam take polozky VS studium pro deti (resp. start do zivota). Verim, ze vzdelani je slusny predpoklad pro slusny zivot, tak jsem detem vyhradil cast prostredku (z celkoveho portfolia), ktere je vyhrazene prave pro jejich +/- 20. rok zivota. Zacal jsem pri narozeni, resp. pro druhe jeste pred narozenim, tak snad to klapne 🙂
Uvidime, jak se plany promeni v realitu. Tusim, ze nekolik praktickych otazek budu muset jeste urcite poresit, tak snad na to mam jeste cas a dostatek energie a mozkove kapacity 🙂
Kazdopadne dekuji za clanek, ty zamysleci mam nejradeji +1 🙂
Michale, díky za pochvalu i sdílení úvahy! Ano, přesně jako ty i já tyhle aspekty investování vidím aktuálně jako nejdůležitější. Pokud máš pro děti s investicemi horizont 20+ let, je to skvělé. Za tu dobu se finance cca zečtyřnásobí a to se už počítá. Vzdělání se někdy bere jako investice svého druhu, ale to mi zase přijde jako takový “americký” pohled – lepší vzdělání, větší příjmy, každý dolar se vrátí několikrát. Ale podle mě je vzdělání hlavně cesta k tomu naučit se myslet 🙂 A díky němu pak člověk nemusí slepě udělat plno chyb, jako třeba jenom hromadit peníze.
No a na děti nejsem odborník, ale počítám, že bývají jednou z největších radostí (a smyslem) života. Takže snad není lepší investiční plánování než to tvoje 😉
Znovu souhlasim. Abych poodkryl, co jsem myslel, i kdyz nenapsal. Slusnym zivotem nemam na mysli zamereny na penize, ale na celkove stesti a prosperitu v ohledech jako zdravi (nejen telesne, ale i psychicke a socialni), ci schopnost zorientovat se v problematice, ci schopnost resit slozite otazky. Nemyslim, ze bez vzdelani je to nemozne nebo ze vzdelani k tomu postacuje. Ale chci tomu zvysit sanci. Rodina je jedna cast prostredi, ktere cloveka formuje, skola a kamaradi jsou dalsi. K tomu bude potreba krome dobrych nervu potreba i trochu toho stesticka 🙂 Stabilni rodinny finance a navyky snad bude cesta, jak tomu stesticku jit naproti 🙂 Cilem urcite neni vychovat Gluma, pro nehoz penize budou jeho milasek 🙂
Titulek blogu:
SKEJWIN_
Zápisky o akciích, ETF, P2P, budování portfolia a bohatému přístupu k života
Řekl jsi to hezky a samozřejmě souhlas 🙂
To, že v penzi budeme potřebovat méně peněz vychází mimo jiné z toho, že přestože v penzi spotřebováváme nejvíce zdravotní péče, nic za ni neplatíme.
Nicméně zdravotní systém dožene ten samý problém jako systém penzijní: Málo mladých zdravých plátců, hodně starých nemocných příjemců.
Pokud nebude na penze, logicky nebude ani na zdravotní péči. Minimálně ne v současném rozsahu, pro všechny a bez spoluúčasti.
Máte tedy úspory tak velké na to, abyste platili každý měsíc 20 tisíc za energie, 20 tisíc za nájem (pokud nemáte vlastní bydlení), 20 tisíc za komerční zdravotní pojistku + na všechny ostatní životní náklady?
Doufejme, že stát nebude zasněně sledovat případný rozklad a zasáhne včas. V tomto směru snad Evropa nikdy nebude jako US.
Evropa je na cestě ke smrti ze socialismu, přeregulování a předlužení před USA.
A k tomu USA mají (zatím?) výhodu v monopolu na “tisk” světové rezervní měny.
A pokud vím, tak nemají ani tak silný demografický problém.
A co sledují investory, tak ti na evropské nápady s windfall a nadměrnými zisky reagují přesunem investic do USA. Ne naopak.
Evropské dluhy jsou tak obrovské a tak rychle rostoucí, že stále od více lidí slýchám, že nebudou čekat, až zde rapidně vzrostou daně na pokrytí těch dluhů a již preventivně přesouvají investice pryč, někdy i daňovou rezidenci.
A tento odchod investorů situaci EU jen dál zhorší, což k odchodu namotivuje další, a tak dokola, pozitivní zpětná vazba.
Nebýt permanentního zachraňování ze strany ECB, Itálie by již dávno zkrachovala. Takto pytlíkovat to nebude možné donekonečna.
Já bych v českých a evropských akciích držel maximálně tak malý zlomek portfolia. O evropských dluhopisech ani nemluvě.
Dík za názor. Evropu nečekají jednoduché roky, to je jasné. Na druhou stranu tu stále ještě chci žít, proto se mi chce věřit, že nás žádná apokalypsa nečeká.
Jedna věc je tu žít (na jaře a v létě) a jiná věc je tu (ne)mít daňovou rezidenci 😉
A co dělat s ušetřenými penězmi ne jen něco pro sebe, ale pro společnost/planetu? Je to tak divné? 🙂
Jako dvacetiletý jsem měl horší životní nadhled (jaké věci jsou ty důležité) než 40ti letý, a jako 60ti letý nejspíš budu ještě dál –
schopen vidět smysl, kam takové peníze dát. Určitě znáte miliardáře, kteří mohou (mohli) svůj majetek prožrat, ale na stáří dělají dobro
Dobrý postřeh. My taky počítáme, že se stářím tyto otázky přijdou na přetřes.
Já se taky ještě budu muset “zamyslet”, ale první provokativní myšlenkou je, jestli mi těch 20M v důchodu třeba neprodlouží život o pár let, protože si zaplatím léčbu něčeho, o čem vůbec nevím, že přijde. Neboli jak se v té úvaze vypořádat s černýma labutěma. Ale dál, než k tomuhle směru úvah jsem se zatím nedostal 🙂
Tak možné to je 🙂 Ale tipoval bych, že ve státě s vysokou úrovní veřejné lékařské péče osobní peníze moc roli nehrají. To spíš bych řekl, že majetnější lidi se mohou lépe stravovat a pečovat o svoje zdraví během celého života.
Dobrá úvaha. Za doplnění stojí snad jen to, že Vávra neuvažuje o nějakém absolutním bohatství, ale předpokládá, jak to má většina podnikatelů, absenci systémového důchodu a považuje těch 20 MKč za optimální částku pro generování pro něj adekvátní renty, plynoucí ze statistické úvahy o použití 4 % PF ročně, aby hodnota PF nedostala sestupný trend. Jde tedy více o životní náklady, než o nějaké megalomanské zážitky v důchodovém věku.
Ano, 4% ročního výběru z cca 20 milionu Kč odpovídá asi 60 tis. Kč měsíčně. V příspěvku jsem se snažil zdůraznit hlavně to, že největší užitek mají peníze ve středním věku. Ve stáří je spotřeba už většinou menší a člověk také může konzumovat samotné portfolio.
Je tam bez pochyb spousta možností založených na individuálním přístupu a potřebě. Jen jsem chtěl trochu objasnit, jak to Radovan Vávra s těmi 20 mio myslel. Alespoň tak jsem to z podcástů pochopil. Počítám, že těch 60 k odpovídá jeho životnímu stylu. Běžnému člověku pro rentu asi postačí 10 mio. Samozřejmě i portfolio lze konzumovat, ale tam je riziko, že nemusí vystačit a že člověk nezachytí hranici udržitelnosti.
Jasný, dík za doplnění 🙂
Dobrý den, zajímavý názor. Základní myšlenka je, myslím, správná. Ale je třeba mít na paměti že to ksí může být pro různé lidi a pro různý věk opravdu vysoce rozdílné. Je dobré si uvědomit, že člověk má sklony k linearnímu přemýšlení o věcech, ale v realitě má málo co lineární průběh. U toho úročení už to lidé vidí, ale u změny například životního stylu ne. Dále je dobré přemýšlet, co všechno se dá změnit a pak to dosadit do té rovnice. Co když budu investovat také do fyzického a mentálního zdraví? Co když se zdravotnictví taky posune exponenciálně? Pak se dožití posune v průměru třeba do 100 let a aktivní věk třeba do 80 let. A najednou ta křivka bude vypadat úplně jinak. A když se ještě posune myšlení lidí? Už pár desítek let jezdí mladí po celém světě a dělají spoustu věcí co ti aktuální 60+ nedělali. To jím otevírá stále více možnosti, jak si užívat i později. A možná jsme kousek od toho kdy se počet aktivních “důchodců” výrazně zvýší.
Já si z této, pro mně opravdu moc zajímavé, myšlenky beru to, že je třeba se zaměřit kromě na investice ještě i na zlepšování zdraví a zachování mentální vitality abych si zvýšil své ksí a zvýšenou hodnotu toho ksí prodloužil. Beru tuto myšlenku jako další krok v cestě investování, která přispěje k vyvážení mezi hromaděním a užíváním si.
Děkuji
Pavel
Zdravím a díky za názor, vidím to dost podobně. Člověk nakonec stejně asi dospěje k tomu, že jakkoli z médií a blogů slýcháme opak, ono to investování bude mít v životě jen úplně marginální efekt na spokojenost jeho prožití. Peníze můžou spokojeného člověka podpořit, ale nespokojenému lepší život neudělají. Xí se dá zmnohonásobit prostě změnou životního stylu a člověk nemusí dekády čekat, až to udělá kapitál.
Zdravím Vás Skejwine,
vzhledem k tomu, že jsem před měsícem slavil 29. narozeniny, jsem dnes tento článek asi neměl číst. Protože mne z něj tak akorát bolí hlava, asi proto, že mne nutí nad tím vším intenzivně přemýšlet, jestli ono mentální nastavení bylo doposud správné, protože doposud jsem s veličinou “Xí” opravdu nepočítal.
Díky za tento náhled, stojí za to nad tím zauvažovat a třeba i víc utrácet, protože je pravdou, že krom té zahrádky někde u vody, v důchodu moc potřebovat nebudeme.
Ať se daří 🙂
Bolení hlavy mě mrzí, ale asi to k investování patří. Kdo ví, třeba budou v budoucnu vyšší osobní náklady na zdravotní péči, ale i tak myslím, že princip zůstane stejný: v důchodu už ty peníze tolik potřeba nejsou, jak to teď vypadá. Což je taky dobrá zpráva: měli bychom pro ně najít smysluplné použití v průběhu celého života – i v 29 letech 😉
Souhlasím s tou základní myšlenkou, ale nevidím smysl ve vyjádření portfolia v čoKč, resp. nevím jak by se to mělo interpretovat, co z takového grafu velikosti portfolia vyvodit.
Dívám se na to takhle: Kvalita života (štěstí) v daný měsíc lze modelovat jako funkci spotřeby, věku, odpracovaného času a míry finanční svobody. Když ignoruju poslední dva faktory, tak to může být třeba:
kvalita_života = log(spotřeba * využitelnost_peněz(věk))
Při rozhodování mezi dvěma strategiemi, např. finanční nezávislost ve 40 vs v 60 bych pak srovnal křivky kvality života v čase. Velký rozdíl může dělat to, že v prvním případě nepracuju o 20 let delší dobu (resp. pracuju v režimu, že mě nekdo platí za moje hobby).
Ta využitelnost *utracených* peněz se podle mě nemění v čase až tak zásadně. V mládí si sice lidi kupují nemovitosti a auta, to ale není spotřeba, beru to jako že investuju a pronajímám sám sobě, takže jakoby žiju v nájmu a popř. používám půjčené auto.
Souhlas, že hlavní je ta myšlenka. Jak si ji člověk přetaví v něco praktického, je už vlastně na něm. Vyjádření v čoKč má demonstrovat, že subjektivní hodnota peněz se v čase mění. Velké portfolio na konci života má přes svojí velikost vlastně dost malou hodnotu, pokud se do úvah nezařazují dědické záležitosti. To je asi vše, co jsem chtěl říct. Zbytek je taková myšlenková procházka, která může navést k zajímavým interpretacím. Ale nemusí, každý je má jiné 🙂
S tím, co píšete, nemám žádný problém, asi bych to neformuloval stejně, ale myslím, že si rozumíme. Podstatné je, že nad tím přemýšlíte, to je super 😉
Ahoj,
Tak tohle je asi ten nejlepší článek co jsem kdy četl a opravdu “zahrál” na tu správnou strunu. Alespoň u mě. Přesně nad tímto problémem si lámu celou dobu hlavu. Jak já ty peníze ve stáří využiju a jestli se náhodou nebudu celý život honit za nečím co mi za 30 let nebude dávat žádný smysl. Jsem klasický zaměstnanec s lehce nadprůměrným platem a dělám si každý měsíc rozpočet. A každý měsíc hledám ten správný balanc mezi tím kolik investovat a tím kolik peněz utratím za zábavu (zážitky, materialní věci apod). A musím říct, že ani po tolika udělaných rozpočtech to prostě nevím. Snažím se jít cestou minimalizování životních nákladů a celkem se mi to daří. Ale musím říct, že je to v tomto světě nelehký úkol, když z každé strany probíhá materialistická masáž.
Proto jsem došel k závěru, že nejlepší je (pro mě) investovat část peněz bez mého životního omezení a udržovat se v kondici, mít zdravou životosprávu, setkávat se s lidmi a udržovat i svou mysl stále v bdělosti. Tak doufám a beru na sebe to riziko, že si ty peníze dokážu užít i po 60 tak jako si je užívám i teď. Pokud se toho dožiju 🙂
Děkuji za tento článek a svým způsobem i obdivuju odvahu napsat tuto krutou pravdu ostatním. Myslím, že tento faktor moc lidí v potaz nebere.
Díky, kvůli vnímavým lidem, jako jste vy, ty články píšu.